Koutek s vůní levandule

- tři zkoušky

- dvě vstávání před šestou

- dvě zbytečně proflákaná dopoledne

- tři poslední návštěvy na České

- jeden definitivně ukončený vztah

- jedna dlouhá procházka večerní Stromovkou

- jeden Honeybush v čajovně

- jedna totální ledovka v ČB

- hromada nežádoucích myšlenek

- jeden neúspěšný pokus o budějovický židovský hřbitov

- jedno Lambrusco

- jedno bílé víno doma

- asi tak tři tuny rozkrájeného sádla

- přibližně dvěstěpadesát litrů škvarků

- jeden zápočet z anatomie

- po třech týdnech spatřená sestřička

- jedno polapené myšátko

- jedno zašlápnuté myšátko

- destíky nadávek na pana Vele

- desítky sprostých slov u KSP

- čtyřicet dva cvičných e-learningových testů

- dvě pohádky na dobrou noc

- dvě přečtené povídky

- dva šílené sny

- jeden milý mail

- mnoho neúspěšných pokusů spustit film s titulky

- dva nalezené náramky

- jedno odevzdané portfolio

- kupodivu žádná vrácená kompetence, pouze drobné opravy

- jedno omylem shlédnuté EMO video

- milion věcí, na které jsem zapomněla

- jedna kočka na klíně

- jedna zlá koza v koupelně, která je vlastně důvodem, proč tohle píšu a už dávno nespím

"...ptáci lítaj, jsou geniální,

když ráno vítám, jsem prenatální..."

(UDG) (a neřešte, že to nedává smysl )

Koukám, že jdu vždycky proti proudu - když všichni píší (což je většinou), tak já ne, když naopak nepíší (právě teď, ovšem nemůžu sem započítat madame Kleio ), tak jsem se zrovna rozhodla psát. Ale dneska jen krátce, už je moc hodin.

Tento týden se mi povedlo shlédnout dva filmy (víc možná později)...a oba dva se naráz velice vtipně promítly do mého snění ze čtvrtka na pátek. Takže jsem čekala dítě v nějakém strašně rozbořeném a neperspektivním bytě, který snad ani nebyl můj a otec, pokud byl, tak někde mimo (druhý film)...a do toho se tam furt nějak motali hadi (to mám zas z filmu prvního). Ráno jsem se docela zasmála

Dobrou noc!

Jo, to je hezký, založit si novou rubriku...chtělo by to do ní ale i třeba semtam něco napsat, že?

Takže se připravte, začínáme...na pořadu dne jsou kousky vyloženě luxusní...

Předminulý víkend se mi nějakým záhadný způsobem (prostě jsem si to přitáhla) podařilo NĚCO, čímž bylo...chvilka napětí...dopředu mnohokrát opěvované KUDYKAM od Mistra Hapky a Mistra Horáčka. Posledního z obou pánů jsme tam viděli naživo - postavy malé, leč dlouhý plášť a mužný klobouk...charisma z něj stříkalo na všechny strany. Kdyby se tam vyskytoval i onen první, dovedu si živě představit, jak se mé konvenční podpatky dekadentně podlamují - a to ani nemusím být Jezabel.

Ale, abych to zkrátila - dopředu jsem věděla, že se mi to bude líbit, a to opravdu moc. Což může být někdy problém...tentokrát ale rozhodně ne, protože...protože...prostě protože. Nádherně propracovaná scéna. Text ve verších, které v drtivé většině případů dávaly smysl a nebyly samoúčelné slunce žbluňce (však to taky byl lyrikál, kdybyste to náhodou nevěděli). Hudba Hapky a Horáčka perfektně zabudovaná do děje (jen tak namátkou - upgradovaná S cizím mužem v cizím pokoji - u toho jsem skoro brečela smíchy, perfektní Individualita, mrazivý Smích z vedlejšího pokoje, kouzelná Rozeznávám a Strážce plamene (v podání ŽIVÉHO A OPRAVDOVÉHO Františka Segrada - ten chlap je úžasnej, V penzionu Svět (mimochodem, ústřední téma celého děje), z těch nových anebo alespoň mně neznámých moji milovaní Havrani, něžná Kolik běsů, tolik víl, profláklá - což však vůbec nevadí - Přišlo mi to vhod, která tam nakonec...nechte se překvapit, monumentální Hladiny, kterým přicházím na chuť víc a víc, ulítlé Ptákoviny a energická Člověk je rodem tanečník, která však "při akci" vyzněla úplně jinak než na CD...a to není všechno, víc si teď jenom nevybavím.

Co se týče obsazení, pamatuju si polovinu z ústřední dvojice - Martinu hrála Lucia Šoralová - kdyby mi někdo tvrdil, že jí je šestnáct, klidně mu uvěřím. Hrála fakt krásně. Vyskytoval se tam již výše zmíněný František Segrado (zasněný povzdech) a Naďa Válová (právě ona byla s cizím chlapem v cizím pokoji) - víc si nepamatuju a nemůžu to obšlehnout z oficiálních stránek, protože tady v knihovně mi nejde spustit nic hýbacího - dodám tedy příště. Bylo mi trochu líto, že jsme nechytli démonického Csongora Kassaie, protože to by pak teprv mělo grády, také asi polovina hostů, kteří se mohou, ale nemusejí vyskytovat, rozhodně nezní špatně (Nohavica - toho si tam ale moc představit nedokážu, Krajčo...hmmm...hmmm...), on ani ten Vojta Dyk (kdybyste slyšeli jeho Havrany...). No nic, konec rozplývání, připravte se na šokující odhalení - byl tam také ŽIVÝ Kant! Tenhle pán tam hrál docela klíčovou stínovou roli...

Hodně silná byla taky scéna - perfektně propracovaná do nejmenších detailů. Co se týče kostýmů a stylu postav - jedna za všechny - pan KUDYKAM mi přišel jako typický johnnyovsky wonkovský typ - kdo jste viděl fotky, troufám si říct, že se shodneme.

Příběh a další postavy se mi tady rozplizávat nechce, zakončím tedy výhrůžkou, že mám CD a nebojím se ho případným zájemcům vypálit - ale Opera je Opera...

Po dlouhé době přibyla nová rubrika - o čem tedy bude? Jednoduše o tom, co jsem viděla, slyšela a v první řadě četla a jaké to bylo. Raději nečekejte žádné mnohasetslovné recenze, viděla bych to spíš vždycky na pár řádků, ale možná (sama sebe) čas od času překvapím

Už to bude asi tak, že té fialové nalevo se nezbavím. Byly prováděny četné pokusy s různými odstíny hnědé, ale z nastavení se mi evidentně někam vypařilo ono magické "uložit změny"...

Tak jo, aby se to tady nějak hnulo...

Dnešní ráno bylo jedněch z těch "klasických" - pouze ve dvou, anobrž někteří ještě vyspávali, jsme se rázem domluvily, že pojedeme pozdějším MHD. Takže bylo rázem času dost - na pomalé dopití čaje, umytí nádobí před- i po snídaňového, dokonce i na nadstavbové kafe. A samozřejmě na probrání všeho možného tak na týden dopředu

A jak to vypadalo ve finále? Zjistila jsem, že pět minut před nejzazším vyběhnutím z bytu čile konverzuji, leč neučesaná, nenamalovaná a bez svačiny, takže začaly chlupy lítat...ovšem nakonec jsme vyrazily plus mínus včas a jako královny volným tempem nakráčely do otevřených dveří právě přijíždějícího autobusu - tomu se říká umět přijít v pravou chvíli

Na úvod musím říct, že na třídenní víkendy si člověk docela rychle zvykne, otázkou je, jestli se tím o něco neochuzuju - vždyť víkend pochází ze slova week end, v některých starších, ale ne úplně hystorických knížkách je ještě možné číst "o weekendu", takže můj týden vlastně pondělím začíná, pak tři dny pokračuje a dalšími třemi dny hned končí - chudák, já mu ale dávám

Ve čtvrtek jsem zdrhla s přednášky dřív a naprosto ignorovala seminář (la, la, la), budiž mi omluvou, že to bylo z poměrně bohulibých důvodů - večer jsem měla stihnout koncert Jaroslava Svěceného, k němuž jsem přišla, velice stylově, jako slepý k houslím Jak už to bývá u naší rodiny dobrým zvykem, původní plán se párkrát změnil, ale nakonec jsme se všichni potkali, užili si trochu toho adrenalinu a na místo činu dorazili v naprosto luxusním čase tři minuty před sedmou. A jaký byl koncert? Začínal i končil (naprosto spontánně) vánoční tematikou, protože pan J.S. se chvilku před tím v šatně díval z okna do pruhu světla z lucerny, který ozařoval sypající se velké vločky sněhu a při některých kouscích (Metamorfózy! Metamorfózy!) i některým hudebním analfabetům jezdil ledový prst po páteři a mrazilo je až do konečků prstů. Nešlo o koncert vážné hudby, hrál spíš populárnější věci, také dvě svoje vlastní - výše zmíněné Metamorfózy a Jazzperanto, které zpočátku trochu zapadlo, ovšem poté předvádělo neskutečné věci - věděli jste, že na housle se klidně může brnkat jako na kytaru (i to má svůj odborný název...něco na p) a také na ně ťukat - v rámci skladby, tak, aby to tam dokonale zapadalo? Já teda ne Velice pozitivní bylo i to, že jsem tam potkala známého, kterého jsem naposledy viděla před několika lety - a on mě poznal, hned za mnou šel a vypadal z toho setkání potěšeně, což lze říci oboustranně

Pátek byl ve znamení příjezdu mladých mediků, což je událost radostně očekávaná minimálně týden dopředu....a ten náš medik měl normálně tentokrát i trošku čas na běžnou konverzaci, The Big Bang Theory a dokonce i na televizi a na masáž A přinesl si hromadu mnohasetstránkových učebnic a atlasů a učil se, chudák, mimo jiné plexus brachialis

V pátek večer se mi povedlo to, co naposled někdy v šestnácti či sedmnácti - kolem jedenácté jsem zapadla k netu a najednou koukám, že je třičtvrtě na čtyři - kupodivu jde o noční hodiny. Ono to bylo takhle: Kolem jedné jsem to už opravdu chtěla zabalit, ale náhodou jsem se koukla na už ne moc používanou mailovou adresu a zjistila, že mi přešla zpráva z Druhé strany Kanálu - to mně rozsvítilo na několik dalších hodin a asi i dní. Ale jinak jsem naprosto normální, realisticky uvažující a nesmysly si nevymýšlející dospělá osoba s reálným náhledem na situaci

Následkem toho jsem v sobotu vstávala až kdoví kdy a vzhledem k odpáteční "návštěvě", která už reálně vypadá, že se stane stálým domácím obyvatelem, jsem se odpoledne vykopala na procházku - ve dvou se nám lépe šlo Ještě před tím, než jsme vyrazily, zazvonil zvonek a objevili se naši dávní sousedé za Žížalic - opět byla oceněna krása spontánních a nenadálých setkání A večer se nesl ve znamení alkoholické švestky, ale psst

Neděle tak nějak proběhla - chtěla jsem si vytisknout několik věcí, ale nezdařilo se to, zničila jsem devatenáct papírů a pak jsem se na to pro jistotu vykašlala Ve finále jsem měla docela frmol co se balení týče, času bylo pořád hodně a pak najednou....ale všechno klaplo, takže jsem se v sedm mohla vydat třívagónovým zpožděným rychlíkem do jižnějších poloh. Jel nějaký velice hogo fogo vlak, na který se opravdu vyplatilo těch dvacet minut počkat...a celá cesta byla ještě zpříjeměná tím, že jsem psala kamarádovi k svátku a vzápětí mi od něj přišla strašně milá zpráva, což jsem nečekala

Tak. A kdyby měl někdo pocit, že trpím (kdoví proč) nutkavou potřebou popsat minutu po minutě svůj naprosto obyčejný (ale krásný) víkend, tak má pravdu

A teď už musím končit - knihovní paní vyhrožuje, že kdo nebude pracovat do školy, toho odpojí, protože je tu moc lidí - mějte se nádherně

Nějak to tady zeje prázdnotou, že? Ne, že bych neměla co psát, ALE...když je čas, není chuť, když je chuť, není čas. Klasika, že?

Takže, aby se to někom pohnulo, aneb první vlašťovka nám to jaro třeba udělá (mimochodem - dneska tady prý poprvé sněžilo, říkali to ti, co nebyli na přednášce a dále pak ti, kdo seděli u rolety s dírou - to jen tak na okraj). (Kdysi dávno) V prváku a částečně i ve druháku bylo psaní seminárek úkonem, který se konal minimálně dva týdny dopředu, opravdu nejzazší hranice byl týden, když to doopravdy megamocmaximálně hořelo. Psalo se, dlouho se psalo, pak se četlo, tisklo, znovu četlo a ve zbývající době pročítalo, aby vše bylo perfektní, taky se většinou tvořila prezentace...a tak dál, většina jistě ví.

A jak je to teď? Včera se psalo na dnešek, ve dvojici se spolužačkou. Jely jsme jak fretky, během hodiny a půl nabušily třístránkovou seminárku do počítače a na prezentaci se zvysoka...vyto. A dneska, když začal onen seminář, jsme se rychle domluvily, kdo si co vezme. Pro velký počet zájemců jdeme nakonec až příště, ale to je jedno, na seminárku v té době ani jedna z nás už nehrábne.

A právě teď se dopsalo na zítřek - tentokrát sólopráce, dvě stránky za necelé dvě hodiny, powerpoint mě naprosto nebere, když zítra skončíme dřív s přednáškou, stihnu to ještě před tím.

Tomuhle se říká zvyšovat efektivitu práce